„Nedělám věci napůl. Můj kód musí mít unikátní myšlenku a reálný dopad.“

Už od dětství jsem měl potřebu stále něco objevovat a tvořit. Moje skutečná cesta k programování ale začala až na střední škole. Proč mě to tak chytlo? Programování mi zkrátka dává do rukou moc vzít něco, co se zdá nemožné, a napsáním pár řádků kódu to proměnit v realitu. Nechci být vývojář, který píše kód do šuplíku. Moje největší motivace je tvořit aplikace, které nezůstanou jen jako prázdné repozitáře na GitHubu, ale mají reálný dopad a najdou skutečné využití.

Můj učitel mi nedávno řekl, že mám jednu "hroznou" vlastnost: dělám věci zbytečně komplexní. Když mám za úkol odevzdat jednoduchou hříčku v Pygame, nestačí mi to. Musím do ní zakomponovat AI generování map a rovnou k tomu postavit webovou platformu pro komunitní tvůrce. Ale já to nevnímám jako slabinu. Neustále přemýšlím, jak svůj projekt odlišit, jak do něj zabudovat něco unikátního, co jinde není.

A co dělám, když se zrovna nedívám do editoru kódu? Jsem normální kluk. Trávím čas s kamarády, chodím cvičit, občas si jen tak vezmu kytaru a nebo, když mám klidnější období, si prostě přes víkend složím těžké puzzle.

„Jsem ten typ hráče, co se nespokojí jen s dohráním příběhu. Na svém Switchi mám hry jako Hollow Knight nebo sérii Ori a hraju je na absolutních 100 %. Chci hru prozkoumat do posledního koutu a neustále se v ní zlepšovat. Tohle nastavení mysli si přenáším i do vývoje softwaru – nerad opouštím projekty, dokud nejsou dotažené k dokonalosti.“

Když se mě někdo zeptá na dalekou budoucnost, nemám jasnou odpověď. Jsem člověk, který žije primárně v přítomnosti, protože budoucnost je vždy nejistá. Místo plánování let dopředu raději nechávám čas plynout a soustředím veškerou svou energii na to, abych dnešní projekt napsal o něco lépe než ten včerejší.